Osobnosti Sloupu

Emanuel Max

Sloupský rodák, nejslavnější z rodu Maxů, rytíř z Wachsteinu (podle skály naproti hradu). Narodil se v roce 1810 jako osmý a poslední syn Josefa Maxe, rovněž význačného sochaře. Jeho děd Antonín byl zakladatel sochařského rodu a jeho díla najdeme po celém kraji i v německém Kubíně. Emanuel Max odešel v 16-ti letech do Prahy do sochařského ateliéru svého bratra Josefa. Díky svému velkému talentu začal s podporou borského sklářského vynálezce Bedřicha Egermanna studovat Pražskou uměleckou akademii. Posupně studoval ve Vídni, Mnichově a nakonec osm let v Římě. Po návratu do Prahy vytvořil kromě jiných děl i čtyři sousoší pro Karlův most, za což obdržel čestné občanství města Prahy. Počet jeho prací je tak veliký, že je těžké je všechny vyjmenovat. Kromě Prahy najdeme jeho díla např. i v Karlových Varech, na zámku Kukisu a Sychrově, v Liberci a Teplicích a samozřejmě i ve Sloupu.

Kromě mnoha titulů a vyznamenání za svou práci byla v Praze ještě za jeho života odhalena jeho mramorová bysta. Emanuel Max zemřel v požehnaném věku 91 let v roce 1901. Pomník na jeho památku najdeme v parčíku u zámecké zdi u silnice do Nového Boru. Rodný dům Emanuela Maxe stojí u hradu v Janovské ulici naproti rekreačnímu středisku STAP.

Ferdinand Břetislav Míkovec

Redaktor, dramatik, historik, ochránce památek. Na rodném domě pod hradem pamětní deska z r. 1936 – první česká pamětní deska na Českolipsku.

Sloupský rodák, dramatický spisovatel, básník, historik, archeolog, znalec dějin českých hradů, zakladatel české literární revue Lumír.

Narodil se v roce 1826 ve dvoře starého Berkovského zámku pod Skalním hradem. Jeho otec byl správcem sloupského panství. Po absolvování gymnázia v České Lípě odešel v roce 1842 do Prahy, kde na Vysokém učení studuje filosofii. Ač byl vychován v německém prostředí stále větší vliv na něj začínala mít česká historie a obrodné hnutí v této revoluční době. Aktivně se roku 1848 zúčastňuje Slovanského sjezdu a po pražských bojích prchá s ostatními vůdci povstání do Vídně a dále do Záhřebu. Přes Lipsko se vrací do Prahy a 6. února 1851 vydává první číslo časopisu Lumír. Vedle tvorby dramatické a básnické byl též povolán do výboru pro zřízení Národního divadla. Z jeho literární činnosti se ke Sloupu vztahuje historka „Počty na šindeli“ z prostředí starého sloupského Berkovského zámku.

Díky neustálému přepínání sil a srdeční vadě zemřel v roce 1862 v Praze ve věku nedožitých 36 let. Byl pohřben na Malostranském hřbitově v Košířích. V roce 1911 byly jeho ostatky přeneseny na sloupský hřbitov. Rodný dům F. Mikovce s pamětní deskou najdeme přímo pod hradem.

Josef Jan Maxmilián Kinský

Zcela poprávu patří hrabě Josef Jan Max. Kinský k největším osobnostem sloupských dějin. V první polovině 18. století proměnil sloupské panství v nejvýznamnější centrum průmyslové a řemeslné výroby v Čechách.

Celkový obrat Kinského manufaktur v polovině 18. století, kdy v nich pracovalo více než 2.000 lidí, přesahoval ročně 100.000 zlatých. Šlo pravděpodobně o největší a nejvýnosnější soustavu manufaktur na jednom panství v tehdejší habsburské monarchii. Právem byl nazván „největším šlechtickým podnikatelem v Čechách“.

Narodil se v roce 1705. Vyrostl v ovzduší vídeňského dvora a osvojil si rozsáhle vědomosti. Správu sloupského panství převzal v roce 1726. Starý Berkovský zámeček pod hradem již nevyhovoval, a proto v roce 1730 přistoupil k výstavbě nového zámku a později západním směrem od zámeckého parku kapli sv. Jana Nepomuckého. Hrabě Kinský postupně zakládal ve Sloupu a celém panství, ke kterému patřilo na 20 obcí, řadu manufaktur – světoznámá zrcadlárna ve Sloupu, první česká kartounka také ve Sloupu, velké množství textilních manufaktur ve všech obcích sloupského panství – továrna na plátno v Janově, kloboukárnu v Pihelu, továrnu na voskové plátno a tapety ve Svojkově, bělidlo v Lindavě, tkaní damašku v Boru, továrnu na perly ve Svojkově atd. Sloup se stal i centrem politického dění – např. návštěva císaře Josefa II. Hrabě Kinský se věnoval i charitativní činnosti – v roce 1745 nechal vystavět sirotčinec Sv. Jana z Nepomuku – stojí proti dnešní škole.

Jako korunovační komisař byl přítomen korunovaci Marie Terezie za českou královnu. Na počátku 60. let 18. století se stal prezidentem českého komečního konsensu – lze přirovnat k dnešní funkci ministra průmyslu a obchodu.

Text: Z. Nedvěd